Cesta za zlatem – MMČR Praha 2019

  • 12. června 2019

Ve čtvrtek 31. května jsme s vlčí výpravou vyrazili navštívit matičku stověžatou za účelem účasti na mezinárodním Mistrovství České republiky. Kompletní sestava 12 hráčů se sice sešla až v sobotu, ale většina z nás už den předtím ulehala do hotelových postelí.

Pátek se nesl ve znamení týmové soutěže. My jsme se hned v prvním zápase utkali s týmem složeným ze 2 slovenských hráčů a 1 české hráčky. Ač jsme se snažili, podlehli jsme 22:0. Po obědě jsme si alespoň trochu spravili chuť s týmem Anglie, kterému jsme ale taktéž podlehli 8:4. Našemu páru BC4 ve složení Bajtek a Schmid se dařilo o poznání lépe a vysloužili si stříbro. To samé u páru BC3 ve složení Vašíček a Svojanovský.

V sobotu začala soutěž jednotlivců. Pro mě to znamenalo 2 zápasy. První soupeřkou mi byla Jana Šotová, kterou jsem úspěšně porazila s konečným skóre 7:2. Do odpoledního zápasu s Martinem Opátem jsem nastoupila s větší nervozitou. Jak se ale ukázalo, nebyla vůbec potřeba. Ze zápasu se stala snůška trestných míčů zakončená vítězným stavem 6:1. Postoupila jsem tedy jako první ze skupiny. Samozřejmě jsem ale nebyla sama. Do nedělních bojů postoupili všichni kromě 3 vlků, kterým se moc nedařilo. Den jsme zakončili klubovou schůzí a pak rychle zalezli do postelí, abychom načerpali potřebnou energii.

Čtvrtfinálový boj jsem svedla s německým hráčem. Musím říct, že jsem spíš měla víc štěstí než rozumu. Zápas skončil 3:1 a já měla tím pádem jisté další 2 zápasy. Napětí ve mně stoupalo, ale do semifinále jsem šla s odhodláním. Většina ostatních vlků už byla jen v pozici diváků a já věděla, že mi věří a nemůžu je zklamat. Štěstí i ruka mi přálo. Nervy jsem kupodivu udržela na uzdě. Do posledního míčku jsem ale nevěřila tomu, že se dostanu do finále. Když rozhodčí zahlásil konečný stav 7:1, z očí mi vytryskly slzy a hlavou mi běželo „To není možné! To není pravda.“ Až mi ostatní několikrát zopakovali, že jsem ve finále, uvěřila jsem.

Stihla jsem se jen napít a opláchnout, než jsem vešla do call roomu společně se soupeřkou Kateřinou Cuřínovou. Zápas jsem zahajovala podáním, což u mě není zvykem. Ve většině případů totiž hraju modrými míči. V první směně jsem uhrála 3 body. „Dobrý základ,“ slyšela jsem od mamky v minutě mezi směnami. V další k nim přibyly další 2 body a napětí ve mně bylo vysoké. „Teď to hlavně nepokaz,“ vyslechla jsem si tentokrát. Po 3. směně se stav změnil na 5:3 a já začala ztrácet hlavu. Za mantinely stáli ostatní vlci a trenérka. Z jejich očí bylo vidět, že mi věří, ale zároveň se bojí stejně jako já. Nadechla jsem se zhluboka a pomyslela si: „To vyjde, věř tomu.“ Začala poslední směna zápasu. Já vedla 1 míčem a soupeřka měla poslední 2. Jeden z nich se jí povedlo nalepit přímo na Jacka. Vyházela jsem zbytek svých míčů a zbývalo mi už jen pevně věřit, že zápas neskončí tiebreakem. Věděla jsem totiž, že už bych ho nezvládla. Celou dobu, co soupeřka zaměřovala, jsem koukala do klína s rukou v pěst. Nervy byly napnuté jako struny. Zvedla jsem hlavu ve chvíli, kdy míček padl na zem. Byl mimo a rozhodčí zahlásil konečný stav 5:4. „Jsi machr!“ slyšela jsem z úst mamky stojící za mnou a až poté mi došlo, že mám zlatou medaili.

Víte, stát na stupních vítězů s pohárem v ruce a poslouchat národní hymnu, kdy vám tleská celá hala, je nezapomenutelný pocit. Jestli jsem doteď považovala za svůj největší úspěch stříbro z minulého ročníku národní ligy, mám teď jeho nástupce – zlato z MMČR v Praze.