Bocciu hraju už dva roky a jen tak neskončím, říká Bára Skopalová.

Ve dnech 20. – 22. 4. se konal 19. mezinárodní havířovský turnaj v boccii. Já jsem se účastnila už předchozího ročníku, který byl pro mě zároveň i hráčskou premiérou. Tehdy jsem ani nevěděla, co turnaje obnáší a jak je to náročné. Od té doby mám už ale daleko více natrénováno a vím trochu, co a jak.

DSC_7478
Celý turnaj začal v pátek, kdy se konala soutěž týmů a párů. Jelikož jsem zařazena do kategorie BC1, hrála jsem za tým. Ten jsme tvořili společně s klubovými spoluhráči Patrikem Mravíkem, Romanem Sajdakem a Tomášem Medkem. V ranním zápasu jsme se utkali s týmem z JÚ Praha. Nebyli jsme ještě moc sehraní, tak jsme si odnesli prohru. Mně osobně to na náladě nepřidalo. Druhý zápas, opět proti Praze, se odehrál se stejným scénářem. K jeho konci už na mně byla znát nechuť a odevzdanost, což se mi normálně nestává. Bylo to asi tím, že mě bolela hlava, nedařilo se nám a bylo to zdlouhavé, jako všechny týmové zápasy.

DSC_7559
Po další hořké prohře jsem tedy s rodinou vyrazila do města na zmrzlinu, načerpat novou energii. Vyplatilo se. Následující 2 zápasy jsme, dá se říct, s přehledem vyhráli a odnesli si tak 3. místo. Večer jsem vyčerpaně padla do postele a psychicky se připravovala na sobotu, kdy se konal první den soutěže jednotlivců.

DSC_8992
První zápas mě čekal proti soupeřce, se kterou už pár měsíců bojuju v národní soutěži a vždycky mě porazila. Tentokrát se ale stal opak pravdou a já si připsala první výhru a přesvědčila se, že není neporazitelná. Další zápas jsem prohrála o jeden bod a nebylo jasné, jestli postoupím do semifinále. S velkým štěstím mi to vyšlo. Mohla jsem tedy spokojeně ulehnout do postele a čerpat síly do posledního turnajového dne.

Ráno jsem vstala plná odhodlání. Při snídani jsme si s mamkou povídaly a pronesla: „Dnešní první zápas Tě čeká proti Katce Cuřínové, která byla v Riu. Tipuju, že Tě rozdrtí. Pokud budeš mít aspoň trochou štěstí, půjdeš do bojů o 3. a 4. místo. Šance vidím tak 20:80.” Já jí na to bez rozmýšlení odpověděla: „Nic není nemožné.” A vzpomněla si na kamaráda, který měl tuhle větu jako životní motto.

Na hale jsem se jako obvykle rozházela. Moc přesná jsem nebyla, začala jsem trochu pochybovat o tom, jak zápas s paralympioničkou dopadne. Přeci jen, ona hraje už několik let, já pouze 2 roky. Po 4. směně zápasu byl stav 5:5, což znamenalo, že se jde do tiebreaku. To jsou pro hráče, troufám si říct, snad ty největší nervy. Já jsem měla v hřišti 2 míče, soupeřka všech 6, což znamenalo, že jsem na řadě. Pohled z boxu mnohdy zkresluje vzdálenost, tak jsem se šla podívat do hřiště a zjistila, že můj míč je asi centimetr dál od jacka, než ten soupeřky. V boxu mi zbyly čtyři míče, takže se dalo ještě leccos dokázat. Když jsem se podívala na mamku cestou zpět na místo odhodu, jako by mi říkala: „Nech to být, výsledek je dobrý.” Zhluboka jsem se nadechla, zvedla ruku na podání míče a prohlásila “Teď, nebo nikdy.” Jeho trajektorii jsem bedlivě sledovala. Padl přesně tam, kam měl. Dorazil míč před jackem blíž, což pro mě znamenalo výhru a postup do finále.

Tímhle momentem jsem dokázala sama sobě, že je ve mně víc, než jsem si myslela. Finálový zápas jsem bohužel prohrála, ale byla jsem se sebou nadmíru spokojená.

DSC_9039

Technicky jsem se za ty 3 dny posunula výše, a hlavně jsem si splnila cíle, které jsem si před turnajem stanovila a to, že do toho chci dát všechno a odvézt si 2 medaile. Nic z toho by ale nebylo bez podpory kamarádů z klubu, trenérů, rodiny a obecně všech, co v tomhle sportu jedou se mnou.

Díky! Nikdy jsem u ničeho nevydržela tak dlouho. Bocciu už hraju 2 roky a troufám si říct, že jen tak neskončím. Dává mi to totiž do života hodně. Nejen sport samotný, ale hlavně všichni ti lidé, mezi kterými se díky tomu pohybuju. Zjistíte tady, co znamená pravé přátelství a podpora. Mám vás ráda, vlci z Havířova!

Barča Skopalová

DSC_9297